Daňková reality reality s příběhem

Lidi, jak se to k sobě chováme?

O víkendu mi volal majitel bytu, který jsme před nedávnem pronajali. Nájemnice poslala fotku pejska, co s ní bydlí. Měla prý problém a nemůže jinak. Prostě majitelům oznámila, že je to tak. Přitom při hledání nájemníků jsme vyloučili všechny zájemce se zvířátky a byla to podmínka k výběru nájemníka. Byt byl úplně nově rekonstruovaný, vybavený, vyšperkovaný. Majitelé si na tom opravdu dali záležet a stálo je to nemalé peníze.

Jistě, zákon umožňuje nájemníkům mít zvíře v nájmu bez svolení majitele. Jen by mě zajímalo, jestli ten pan Zákon pak zazvoní u dveří, vyhrne si rukávy a dá byt znovu do pořádku. Všechno, co to milé zvíře provede odstraní, vyčistí, navoní?

Vůbec nemám nic proti zvířatům, psům, kočkám, králíkům, morčatům. Ať si s nimi lidé dělají, co chtějí ve svém domě, svém bytě. Ať jim třeba chodí po stole, spí s nimi v posteli, když jim to lidem dělá radost. V nájmu by se měl člověk chovat v úctě k majitelům.

V jednom nájemním bytě měl mladý pán loveckého psa. Na vlastní oči jsem viděla u dveří vyškrabanou omítku až na cihlu.  To nebohé zvíře, vyšlechtěné pro běh a lov, se snažilo dostat ven, když jeho pán chodil do práce a nechal psa zavřeného doma. Co asi poslouchali lidé v sousedních bytech, když pes takto vyváděl?

Nejzávažnější na tom vidím to, že v tomto případě paní neoslovila majitele předem. Prostě mohla zavolat a říct: dostala jsem se do této situace, potřebuji si vzít svého psa k sobě, prosím, je to možné? A až podle toho jednat. Teď mají majitelé přesně to, co nechtěli, psa v bytě. A kampak se nám poděla důvěra, ta křehká květinka?

Lidi, buďme k sobě otevření a slušní a važme si práce druhých.